čtvrtek 25. srpna 2016

Srovnání českých a polských pivních festivalů

   Protože pravidelně navštěvuji české a polské pivní festivaly, pokusím se popsat, jak se festivaly v obou zemích vyvíjely za posledních cca 5 let.
 
   Na nějakém tom českém pivním festivalu už byl asi každý z nás. Za poslední roky se jich vyrojily desítky a pivní festival je už v každém městě nad 5000 obyvatel. Buď na náměstí nebo v parku blízko centra. Podle velikosti obce stojí na dané ploše 5, 10, 15 nebo 25 stánků zejména malých pivovarů. K tomu nějaké to občerstvení, klobásy, pečené maso. Pódium, na kterém vystoupí pár více či méně známých regionálních kapel. Pokud je pořadatel aspoň trochu akční, zkusí nějak obměnit soutěž v pití půllitru piva na rychlost.

   A tak to je každý rok jen s tím rozdílem, že přibude o 4 pivní stánky více a tak si pořadatel myslí, jak festival vylepšuje. Pijeme pivo z plastových kelímků, protože i když si někdo přinese vlastní sklo, tak si ho stejně nemá kde umýt. Pár mobilních záchodů je po 20. hodině tak smradlavých, že se do nich nedá vstoupit a každý chodí k plotu. Kapely jsou různé kvality, ale třeba aspoň jedna z pěti docela ujde a lidi se baví. Propagace festivalů je různá. Většinou se omezuje na Facebook a výlep plakátů v blízkém okolí.

   Děláme si prostě takovou lidovou zábavu sami sobě. Pivní festivaly lidi baví. Piva z malých pivovarů jsou čím dál populárnější, ale často dosažitelná jen úzkému okruhu zákazníků. Festivaly jsou tak příležitostí, jak přiblížit produkci lokálního výrobce více lidem a ti toho rádi využijí.

   Stav pivních festivalů jsem dost zjednodušil. Samozřejmě, že se najdou odchylky, zejména v tom dobrém. Myčky na sklo, aspoň nějaká dramaturgie, dostatek WC...

  V Polsku probíhá už asi 5 let tzv. pivní revoluce. Po tom, co prakticky všechny pivovary v 90. letech spadly do rukou Heinekenu a Carlsbergu a polovina jich byla zavřená to bylo s polským pivovarnictvím více než špatné. Ale všechno špatné je i pro něco dobré. Relativně nedávno vzniklo spousta malých pivovarů, které vaří širokou škálu zejména svrchně kvašených piv. Neměli to zpočátku jednoduché. Výrazy jako ALE a IPA byla běžným poláků stejně neznámá jako lidem v Čechách.
  První polské pivní festivaly začaly kolem roku 2008. Ve velkých městech (Vratislav - 600 tis. lidí, Krakov, Varšava. Poznaň) postupně začaly festivaly nabývat na popularitě a vyrostly do velkých pivních slavností s návštěvností několik desítek tisíc lidí a účastí i několika desítek nejen polských, ale u zahraničních pivovarů (ČR, Německo, Dánsko, UK, USA).
  Poláci svoji festivalovou expanzi zvládli. Festivaly mají odpovídající zázemí ve fotbalových stadionech nebo výstavních halách, takže i nepřízeň počasí zážitky nezkazí. Festivalů se účastní téměř výhradně minipivovary, které věnovaly nesmírné úsilí popularizaci piva jako takového a současně i propagaci spousty pivních stylů, které produkují a my v Čechách o nich slyšeli jen vzdáleně (Sahti, Grodzijskie....).
  Cena piva typu IPA se běžně dostává na 12 PLN, což je cca 75 Kč. Pivo je obecně v Polsku dražší, ale i tak to už není zábava úplně pro každého. Přesto si pivní festivaly nachází dostatek zákazníků.
  Co naopak v Polsku chybí je kvalitní, dobře pitelný světlý ležák plzeňského typu. Vedl jsem na toto téma dlouhé diskuse s jediným závěrem. Dobrý ležák totiž není vůbec jednoduché uvařit a oni to prostě neumí.